Samuel or Adam?

Anglie XXIV - Konec naší britské zkušenosti

Jak asi většinou už víte z různých informací a šumů, stěhujeme se z Anglického Teddingtonu do Ameriky do oblasti San Francisca. Laku byla jeho firmou nabídnuta relokace do hlavního stanu v SF a po delší diskusi a pečlivém zvážení v kruhu rodinném jsme se rozhodli to přijmout. Vlastní přesun nastane příští pátek 08/08/08, ale přípravy se nám táhly a pořád táhnou už čtyři měsíce, což pro mě a všechny ostatní bylo docela únavné, neboť jakoby všechno ztratilo perpsektivu. Ale snažili jsme se na té každodenní běžné úrovni dál žít jakoby nic. Fotky si můžete prohlédnout tady.

Nakonec jsme se usnesli na tom, že Bára a Tonda zůstanou tady v UK, oba jsou uprostřed studií, která by tu rádi dokončili, Janek zůstává nadále v Praze, kde se snad vrhne na studia práv, a Kačka s Dejdou pojedou s námi do Ameriky. Takže jsme museli řešit financování a bydlení studentů tady v Evropě a zároveň bydlení a školy na druhé straně. Zatím to vypadá, že se přesídlíme pod SF do San Mateo a Laku bude dojíždět vlakem do práce, stejně jako tady.

Takže budete-li mít cestu až na západní pobřeží Ameriky, a koruna tomu teď rozhodně přeje, tak se stavte. Jinak v blogu budu snad pokračovat a možná častěji, protože nejspíš budu zase plná nových dojmů, ale asi přepnu do angličtiny, aby si to mohli přečíst i naši angličtí známí. Takže to je pro tuto chvíli všechno, mějte se všichni moc fajn a za všechny od nás vás zdravím, Jitka.

Anglie XXIII - Big Birdwatch

Ahoj, dneska se chci podělit o nadšení, které ve mně po velmi rušné, hlasité a dlouhé narozeninové dětské party, vyvolala následující zpráva BBC. Tento víkend probíhá v Británii sčítání a pozorování ptáků v zahradách či veřejných parcích. Máte věnovat jednu hodinu svého času pozorování a počítání ptáků, kteří navštíví vaši zahradu, a tato data pak online odeslat na britskou ornitologickou společnost, která z toho udělá patřičné závěry a ty zveřejní během března zase na BBC.

Odkaz vás zavede na stránky ornitologické společnosti, kde najdete přehledně a jasně vysvětleno, jak a po čem se máte dívat. Najdete formulář, do kterého si výsledky během hodiny pozorování zaznamenávat, a hlavně najdete seznam s obrázky a zvuky 15 nejčastějších ptáků a také vyčerpávající abecední seznam britského ptactva (viz níže).
http://www.rspb.org.uk/birdwatch/lookfor/top15/index.asp
http://www.rspb.org.uk/wildlife/birdguide/name/r/robin/index.asp
http://www.rspb.org.uk/birdwatch/takepart/tips.asp

Možná, že se konají podobné akce i u nás, děti se mě velmi často snaží usvědčit ze sklerózy a tvrdí mi, že ta a ta věc je/probíhá stejně i v Česku. Nicméně, nic podobného si odtamtud nepamatuji (kromě sledování čápa černého). Loni se akce zůčastnilo 400,000 Britů a napočítali 6 miliónů ptáků. Takže už se těším, jak si zítra sednu k oknu a budu si dělat čárky. Poslední tip, jak průzkum provádět, praví: maximálně si to užijte, sedněte si pohodlně k oknu, udělejte si hrnek čaje, vypněte mobil a vysvětlete rodině, že tohle je čas jen pro vás a ptáky.

David 3 1/2 years

Anglie XXII - Sponzorství

Když už jsem na to narazila v mamutím měřítku u Unilever, tak se zmíním o obrovské tradici Britů sponzorovat všechno možné kolem sebe. Nakonec patří k nejbohatším na světě, tak kdo jiný by měl myslet na potřebné.

Briti jsou sponzorstvím, charitami, dobrovolné práci pro místní spolky a dary pro různé instituce úplně posedlí. Nejenže každý měsíc zaťuká nejméně jeden člověk, který ‘rejzuje fundy‘ způsobem dům od domu, k tomu na cestě do práce potkáte každý den alespoň jednoho s kasičkou na něco v metru. Dále na každé High Street, což, jak jsem psala, je centrum každé čtvrti či čtvrtičky, ne náměstí, ale hlavní třída s obchody, jsou nejméně tři charitativní sekáče. Nemají tady second handy v našem pojetí, ale věci z druhé ruky koupíte právě jen v těchto charitami provozovaných obchodech. Když něco doma nepotřebujete, nandáte to do pytlů a donesete zdarma do obchodu, tam si to přeberou, ocení a vystaví. Takže každý, kdo daruje věci či tam něco koupí, nepřímo přispívá na danou věc - hospice, bezdomovce, výzkum rakoviny, děti s leukemií, afričany s AIDS, sirotčince atd.

Další nepřímá cesta sponzorství vede skrz nákupy v Tesco’s, jak se tady říká. Už jsem psala, ze Tesco je největší prodejce potravin a dalšího zboží v Británii, na každé High Street najdete jednu prodejnu ze čtyř velikostí Tesco, plus obří supermarkety jsou celkem výhradně jejich. Tak na začátku školního roku, a pak ještě dvakrát během roku, za každý nákup v Tesco dostanete třeba Sports Equipment, Books nebo PCs Vouchers, čiliže poukazy, za každých utracených 10 liber jeden poukaz v hodnotě tuším 0.01 libry. Pro vás nemají žádnou cenu, ale pošlete je po dětech do škol, ty jich nasbírají desetitisíce a posléze je použijí při nákupu dotyčného sponzorovaného vybavení. Neboli Tesco za vaše peníze sponzoruje vybavení pro vaše děti do škol.

Nebo můžete přímo nakoupit do nějaké vámi dedikované školy knihy, které nesou vaše věnování (=reklama) a tento dar si odečtete z daní. To asi u nás lze taky, nicméně tady jsou na to organizace, které vám nabídnou knihy, vytisknou věnování, dodají knihy do školy a vy to jenom zaplatíte.

Každá správná rodina má nastavené 2-3 trvalé měsíční příkazy na směšné částky 5 liber pro nějakou nadaci či charitu. Středostavovské matky v domácnosti, kromě toho že chodí 3x týdně plavat, tak taky 2x týdně pomáhají v místním arts centru zvedat telefony, u některé z charit prodávají v obchodě, ve škole svých dětí pomáhají při přípravě vánočního trhu nebo s oddílem skautů prodávají na místní pouti vlastní buchty a dorty a přispívá tak na jejich činnost. Mimochodem to byla velmi zajímavá zkušenost, já jsem upekla dvě buchty a měla jsem pocit, jak jsem obětavá, ale byly tam maminky, které třeba dodaly 16 velkých kulatých namazaných dortů, nebo 250 muffinů. Pak jsme celé dopoledne prodávaly pití a občerstvení lidem na pouti, v zákulisí jsme mazaly sendviče přinesenými pomazánkami a rovnaly dorty a buchty na papírové tácky. Rozlévaly jsme čaj a kávu a byla to sranda, do té doby, než nějaký zatvrzelý Brit vám řekne, že ten čaj (rozumí se s mlíkem) je nějaký moc tmavý, že jste netrefili správně ten poměr čaje a mlíka. Taky je sranda, že všichni používaji dvě lžičky, jednu na nasypání cukru do čaje (suchou) a druhou (mokrou) si to zamíchají a dají ji zase zpátky do kelímku s vodou a ten za ním je použije stejně zase. Takový systém u nás nemáme, rozhodně tím ušetří spousty plastových lžiček. A to už jsem u dalšího tématu, jak se Briti snaží být zelení a zmenšovat svoji uhlíkovou stopu (carbon footprint, snad se to tak česky řekne) v časoprostoru.

Anglie XXI - Shibboleth v Tate

Tate Modern v letošním ročníku Unileverem podporované řady 'vystavila' ve své hale turbín mamutí prasklinu v betonové podlaze kolumbijské sochařky Doris Salcedo. Prasklina má podle autorky představovat nespojitost v nás samých, v našich společnostech, zvětšující se propast mezi bohatými a chudými, severem a jihem Londýna či světa, tradicí a chaosem přineseným přistěhovalci, trhlinu ve svědomí kolumbijských pochopů diktátorského režimu atd. Prostě, jakoukoliv prasklinu, kterých je kolem nás a v nás rozhodně dostatek, a kterou si vyberete. Není mnoho muzeí, které by bylo ochotno něco tak neurčitého vystavit.

Trhlina, respektive celá instalace, nese název Shibboleth podle hebrejského slova, které bylo v Bibli použito jako heslo k rozeznání druhořadých Efr. od nadřazených Gil. Po obrovském masakru Efr. se Gil. vraceli zpátky domů, kdo však neuměl slovo Shibboleth řádně vyslovit, nebyl puštěn přes řeku Jordán a byl bez rozpaků zabit. Síto bylo stoprocentně účinné, Efr. neuměli prostě říct 'š', jako kdybychom my nutili Němce, aby pořádně řekli na hranících 'řeřicha'. (Omlouvám se, nevím správná česká jména dotyčných národů.)

Sto lidí vytvářelo trhlinu dlouho 160m několik týdnů. Je to v pořadí již osmá instalace v této hale pod záštitou Unilever, kteří do nich investovali již 2mil liber a prodloužili své sponsorství až do roku 2012. V minulých ročnících byly v hale vystaveny např. obří bronzový pavouk, obří slunce v mlze, obří trumpeta se dvěma konci, obří skluzavky a obří ledové město z polystyrénových kostek.

Původně byla budova postavena v roce 1947 jako elektrárna spalující naftu. Z provozu byla vyřazena v r.1980 kvůli zvyšujícím se cenám ropy a zvyšujícímu se tlaku veřejnosti proti silnému znečištování vzduchu vnitřního Londýna. V roce 2000 byla celá renovovaná budova otevřena pro veřejnost jako součást Tate Modern a pyšní se největší návštěvností ze všech muzeí moderního umění na světě.

Taky jsme se byli v Tate podívat na instalaci crackliny, jak tomu říkám. A musím přiznat, že mě překvapilo kolik lidí to oslovilo. Tedy humbuk v kulturním tisku je poměrně velký, ale dost často je něco jiného tisk a něco jiného, jak to vidí obyčejní lidé. Kolem praskliny se potuluje (byl pátek po poledni) tak třista lidí, většinou rodiny s dětmi, děti přeskakují prasklinu, snaží se do ní šlápnout, házejí tam mince (které speciální pracovník obratně vytahuje ven dlouhými klíšťkami, protože jinak by se jim asi prasklina zanesla drobáky během pár dnů), starší lidé koukají dovnitř a studují, jak byla prasklina vyrobená, shluky lidí se fotí na okrajích praskliny, otcové leží na zemi s rukama na hraně, děti na hromadě na něm atp, dokonce jsme viděli malou kameru na drátovém ohýbacím stativku uvnitř v puklině, filmující ruch kolem z pod úrovně podlahy. Musím říct, že by mě takový zájem velmi potěšil, kdybych byla autorka, a moc to té paní přeju, povedlo se jí to. Taky jsme se samozřejmě vyfotili, i když jenom mobilem. Mějte se, Jitka.

Anglie XX - Mint Condition

Vyrazili jsme s Laku na koncert černošské kapely Mint Condition (což se používá jako rčení, popisující něco ve vynikající formě, nebo v bezvadném stavu) z USA, který se odehrával v Jazz Cafe v Camden Town. Camden Town je velmi živá, zajímavá část města. Je proslulá svými trhy pod širým nebem, punk obchody a živoucími pohrobky tohoto hnutí, bary a hospodami, drogami, spoustou mladých lidí a čilým nočním životem.

Jeli jsme metrem. Všichni kromě nás měli v uších sluchátka, tenké bílé šnůrky jim vedly do kapes, do kabelek či do dlaní a prstem přepínali na další písnicku. Většina lidí v nacpaném metru čte jeden ze čtyř (případne všechny) londýnských večerníků. Slušně oblečená starší paní se při nástupu do metra natáhne přes sedící lidi a z okna si podá již několikrát použité noviny a čte. Když dočtete, tak je zase hodíte za sebe na okno pro dalšího zájemce. Na každé konečné se pak vedle spousty dalších odpadků ve vagóně válejí desítky novin, které přijde zřízenec s dlouhými kleštěmi posbírat.

Vystupujeme v Camdenu, nejsme tu poprvé, ale přesto si všímám úzkého tunelu metra, zažraná stoletá špína mezi dlaždicemi v rozích, nízké podhledy, několik zatáček, nadchod nad kolejemi, úzké obyčejné okované schody na povrch, poškrábaná malba, hnusné okrové dlaždičky na stěnách. Tedy aby bylo jasno, i jiné stanice londýnského metra vypadají podobně, ale tady je to jaksi předzvěstí toho, co bude následovat nahoře. V nízkém špinavém vestibulu za turnikety stojí asi dvacet usmívajících se policistů s černými kyblíky/helmami na hlavách a svítivě žlutými vestami, u výlezu ze schodů stojí policistka se psem, který na vás buď zaštěká nebo ne. Neštěkal. U stěny stálo pár jedinců, na které štěknul a teď vysvětlují policitům své stanovisko.

Na povrchu se ocitnete opravdu v o dost jiném světě: holky s dírami na punčochách, slečny v šatech ala 60.léta, chlapi na motorkách, všude spousty cvočků a tetování, lidi kouří na ulicích (v uzavřených veřejných prostorách tu máme naprostý zákaz a tak jediný, kdo si dovolil kouřit uvnitř, byl kytarista Rolling Stones Keith Richards na jejich mamutím koncertě v O2 Arena, že prý kouřil při koncertech vždycky, tak ať se jdou všichni vycpat, a ani zřizovatel! nedostal pokutu, že prý se to nebude opakovat), černoši v kulichu postávající u zdí, spousta podavačů letáků na různé koncerty a nenechte se mýlit, mezi tím v klidu bez známek konfliktu spousta lidí v oblecích jdoucích z práce, manželské páry vyrazivší si na večeři. A zase vám někdo nabídne něco pokradmu ke koupi, projde emo mladík s tak přilehavými a úzkými kalhotami, že to je možné jen v Anglii, a za ním skupinka punkáčů s barevnými číry, pro které dnešní šichta fotografování na mostku nad Regent’s Canal za úplatu skončila.

Hned proti metru stojí vyhlášená hospoda s výstižným jménem The World’s End s hudebním barem Underworld v podzemí. A na druhém rohu naproti Jazz Café. Koncert (jak se tu říká ‘gig’) začíná až v půl desáté, ale ‘door opens’ už v sedm hodin. Vstupné £32. Mně tedy stačila i jen ta hodina čekání na koncert. Prostory se zvolna plnily lidmi a byli to až na výjimky černoši tak do třiceti let. Nikdy jsem jich neviděla tolik pohromaděJ. Koncert byl dobrý, živě je všechno mnohem zajímavější, o tom se nebudu rozepisovat. Jen bylo zajímavé, že aktéři věděli, co na ně chodí za obecenstvo, takže skoro každá písnička měla na konci takovou tu opakovací část, kdy frontman zazpívá a-a-o-a a nastaví mikrofon do obecenstva a poslouchá, přičemž neustále stěžuje předzpívanou frázi, takže na konec zákonitě zvítězí, obecenstvo není schopné to zopakovat. Všichni černoši si to zjevně užívali a ještě k tomu si neustále podupávají oběma nohama a vlní se do rytmu, takže mi to občas přišlo jak na bohoslužbě, nebo jak na koncertě spirituálů ve Stromovce jednoho amerického univerzitního sboru kdysi před lety.

No a zase zpátky do metra, na Waterloo a nočním vlakem do našich poklidných konformních končin. V půl druhé jsme doma v posteli. Po chvíli se otevřely dveře a napochodoval náš souspáč David s ubíjejícími a neodbytnými slovy: “Jáá chci trochu mlíčka, jáá chci trochu mlíčka.” Dobrou noc.