Anglie XIX - starší příspěvek z léta 7/06

Ahoj,
tady je jeden postarší zápis, na který jsem trochu pozapomněla. Je z parného léta, tak doufám, že to na vás z něj dýchne:

Tak po dlouhé době z Londýna. Tentokrát o nočním životě v Londýně. Stalo se mi totiž v poslední době dvakrát po sobě, že jsme se ocitli v úplném centru města po odjezdu posledních souprav metra a vlaků a pak je člověk vydán na milost a nemilost zběsilému městu, jeho rytmu, jeho postavičkám a nočním autobusům.

Nejprv se nám to povedlo s Jankem, jehož letadlo mělo dvě hodiny zpoždění a jediná cesta z poměrně vzdáleného Gatwicku, pominu-li taxík, je vlak rychlovlak na obří nádraží Victoria. Stáli jsme pod cedulemi s odjezdy vlaků na Gatwicku a studovali, kdy a kam to jede, když se nám zdvořile nabídl značně přiopilý gay s radou. Kam prý potřebujeme? A pak už nás provázel skoro celou cestu. Říkal, že pracuje na letišti jako číšník, že je opilý, ale ‘I don’t care’. Byl hrozně dobře naladěný a chtěl si povídat, a tak místo abychom si povídali s Jankem po několika měsících, poslouchali jsme veselého gaye na vedlejším sedadle. V Praze, v bývalé Jugoslávii, byl na pár dnů, rád čte Pratchetta a tak nám musel přečíst jeden odstavec se sexuálním příměrem a pak byl dlouhodobě fascinován, jak Janek smyslně kouše bagetu. Říkal mu, ze tohle nemá dělat v Soho, které nám hned ukázal na mapě, že by měl hned ‘many men friends’. Své vyprávění špikoval poznámkami jako ‘I am a gay. But I don’t care.’ Prostě mu bylo všechno jedno, hlavně aby měl společnost. Z ničeho nic pak někam odešel dál do vlaku, právě včas, aby mě mohl průvodčí zkásnout o 30 liber za cestu, protože moje zpáteční jízdenka už po půlnoci neplatí. V půl druhé v noci nás a spousty dalších cizinců s kufry vlak pak vyložil na Victorii a dál si pomožte sami.

Zrovna zavírali hlavní bránu nádraží a pouštěli tudíž jen lidi ven. Přesto před nádražím stálo tak 50 lidí, kteří se domáhali vstupu dovnitř, protože potřebovali odjet z města ven. V tomhle hloučku si nás vyhlídl asi tak 45letý Polák s kufrem a proše pana, jestli nevíme, kde je polská ambasáda. To fakt netuším. Ulici nevěděl. Měl nějaké číslo, tak jsem mu půjčila mobil, ať si tam zavolá, ale vrátil mi ho, že tam nikdo není. Tak jsem to vytočila ještě jednou, ano úřední hodiny jsou jen do pěti, ale když vydržím, přepojí mě na pohotovostní službu. Opravdu se po chvíli ozval rozespalý protivný polský hlas a tak jsem mobil předala Polákovi. Asi deset minut proše panoval, pak mi to předal a polský chlapík z ambasády mi nadiktoval ulici, kde sídlí, kam má Polák zítra ráno přijít. Povedlo se mu totiž, že neměl peníze na cestu zpátky do Polski, tak potřeboval od nich založit. Nasměrovali jsme ho tedy směrem k ambasádě, že tam tak do rána dojde, a nechali ho jeho osudu. Pořád měl pocit, že mu nerozumíme, tak na nás zkoušel jednoduchá německá slova jako zufus a danke schon a tak. No snad to s ním dobře dopadlo a podařilo se mu odjet domů.

Po delším hledání a posléze po radě navrčené černošky v informační budce, jsme našli příslušné autobusové nástupiště a už jenom čekali na bus. Asi 30 minut. Seděli jsme s Jankem na schodech velké honosné budovy. Po chvíli vyšel (ve dvě ráno) starší pán v livreji s kýblem v ruce, mopem pečlivě omyl bílé sokly vedle zábradlí schodiště a zase zašel. Po chvíli k nám přišel drobný usměvavý černoch v černém oblečení s černou bekovkou. Slušně nás pozdravil, chodil sem a tam, usmíval se a zdravil. Nevím, jestli byl jenom cvaklej, nebo to byl kapsář nebo dealer něčeho, ale zůstalo u zdravení. V nočním autobuse, který se do našich končin drkotal přes třičtvrtě hodiny, bylo vedro, plno, většina lidí mluvila jinak než anglicky a nevěděli přesně, kam jedou. Takže mapy v rukou, vyhlížení stanic, stanice tu totiž nehlásí a autobus staví, jen když si předem zapípáte, což je pro cizince smrtelná kombinace. Naopak autobus občas někde neotevřel přední dveře k nástupu, protože byl plný, a to se samozřejmě nelíbilo těm, co na něj půlhodiny čekali, ale přes to přese všechno vládne uvnitř klid a smíření. Cestou jsme z busu videli pět lišek, policejní jednotky šacující černošské mladíky, mnoho opilců v rozhalených kočilích, houkající sanitky, blikající kluby, prostě podhoubí. Z autobusu jsme vystoupili asi dva kilometry od nás a intuitivně se vydali směrem k nám. Po chvíli na liduprázdné silnici jsme si přečetli žlutou policejní ceduli tvrdící, že dotyčné území je ve zvýšené míře sledováno policií pro snížení místní kriminality. Nic vás v noci nevyděsí víc, než tohle ujištění. Ale prošli jsme. Když jsem odemykala dveře, slaboučce svítalo.

Předevčírem jsme byli s Laku a jeho kolegy z práce na jídle v China Town v čínské (překvapivě) restauraci. Když jsme vyšli ven, bylo půl dvanácté, stále kolem třiceti stupňů a na ulicích v okolí Picadilly Circus davy lidí. Cizinci v cizím městě, místní exoti všeho druhu a všech ras a místní obyčejní lidi, kteří si vyrazili do města se bavit, šli z divadel, z hospod a klubů. Do toho policejní patroly, bobíci s kyblíky na hlavě, bez pistolí sice, ale vzbuzující respekt. Pokračovali jsme do nedalekého baru s hudbou, kde jsme se už navzájem neslyšeli, tak jsem se jen koukala kolem. Holky, který se kroutěj přesně jako v klipech amerických rapperů, skupina zavalitých američanů, opilí padesátníci, holky s lahvemi piva v rukou na parketu, vysoký statný černoch vyhazovač v dokonale padnoucím obleku, s vysílačkou a spirálkou za uchem a la agenti v Matrixu. Bez hnutí brvou a velmi vážným výrazem procházel klubem, kontroloval všechna zakoutí, sbíral rozbité lahve a vyhazoval příliš opilé jedince. Byl v ostrém rozporu s návštěvníky, kteří se přišli bavit. Když jsme vyšli ven, bylo pořád ještě vedro. Přišlo mi, že musí být konec světa, že apokalypsa nastává za chvíli. Na Picadilly Circus blikaly obří obrazovky, kolem jezdil jeden double-decker za druhým, davy lidí postávaly na centrálním plácku a jen tak si vychutnávali ten tepot velkoměsta. Lidi proudili tam a zpátky po luxusní Regent Street, většina hledala nějakou cestu, jak se dostat domů. Mimo taxíků se nabízely ještě klasické rikšy (tedy tažené cyklistou na kole), stáli na rozích a na každého cinkaly normálním zvonkem na kolo. Tak známý zvuk. Jeden rikšák hodil po druhém plechovku od coly. Proti nám jede jedna se zeleným chlupatým potahem a přes celou šířku leží zmožený mladík celý v růžovém s nohavicemi těsně přilehlými k nohám. Pod podloubím deset rychlo malířú portrétů a henna tetování vylepšovalo své klienty. Vyhazovači před luxusním klubem. Policie kontroluje nějaké tmavé holky a jejich kumpány. Matka s nespící dcerkou v náručí. Namalovaní kluci jdou za ruku. Zpocený šedesátník s ubohým copánkem na hlavě. Tetování na krku. Lepkavé vedro. Kupodivu to ale všechno nějak funguje, je v tom jakási zázračná seberegulace, nikdo vás neobtěžuje, žádné násilí, žádný křik, autobus přijede a odveze vás umlácené vedrem a pokročilou noční hodinou domů na váš okraj Londýna, svět stojí dál.