Anglie XIII 10/3/2006

Ahoj,

tohle pokračování je hlavně pro maminky a tatínky malých špuntů. Ráda bych slyšela, jak vám ty dětičky rostou a jak zlobí. Nám totiž Dejda, jak mu říkáme a jak si on následně říká taky, pěkně roste a taky občas pěkně zlobí.

Je na místní poměry poměrně velký, takže ho všichni hádají na tři, to si pak ale musí myslet, že je pěkně pitomoučký. Kupuji mu botičky a oblečení skoro výhradně na eBayi, tady to funguje jako taková burza nebo sekáč online, dostanou se tam věci opravdu za babku (1-2 libry + to samé za poštovné), a všechno musím kupovat na 2 1/2 – 3 roky, aby mu to bylo. Obzvláště nožičku má dlouhou, u jedněch bot v jeho velikosti měla maminka napsáno, že se dají nosit i do školy. Tedy tady chodí do školy už v pěti, ale i tak, má tady 9, což bohužel nevím, čemu odpovídá u nás.

Dejda byl pořád hrozně hodný a poslušný, když se mu něco nelíbilo a člověk mu řekl co a jak, tak to vzal a udělal to podle nás. Od roku a půl začal být hrozně pohybově aktivní, pořád tady běhá po dlouhé chodbě se slonem-chodítkem-jezdítkem a vráží do dveří a pořád volá Mámo, Dejda bác, nebo Dejda gól, to když na té samé chodbě hraje fotbal. Nebo se musím dívat, jak rychle běží a pak hrozně odvážně spadne (dělá to ale pěkně opatrně), taky skáče z postele dolů, což zatím úplně neumí, takže tak různě padá, ale většinou to nese statečně, trochu se zadýchá a zvedá se a už to zlehčuje, Mámo Dejda bum.

Ruku v ruce s jeho pohybovou aktivitou přišlo sebevědomí a tedy právo na vlastní názor, takže když něco nechce, umí se pěkně vzteknout, Mámo, nnnnnnnnnnnnE. Ale zase je velmi tvárný (zaplať pánbůh, vzteklounů už jsem si užila), takže po vysvětlení se většinou podvolí a nechá si obléct botičky, protože usoudil, že vyhlídka, že uvidí bagu (čili bagr) je dostatečně lákavá, hrozně rád chodí totiž ven. Jak už jsem psala je zatížený na busy a bagry, všechno od míchačky, přes jeřáb po tank jsou bagry, vsechno od pickupu po tirák přes všechny autobusy jsou bus nebo bas. Takže stavíme z dupla pořád nějaké mosty, pod kterými musí všechny jeho bagry, náklaďáky a doubledeckery projet. Spoustu času tráví ježděním s autíčky, u toho naštěstí nepotřebuje moji asistenci, staré angličáky po klucích přišly vhod. Naštěstí už přešlo nedávné období, kdy si hrál na stole s autíčky a pořád to bylo máámo, máámo, mámo...tak 100x za hodinu, jen tak konverzačně, nic ani nechtěl.

Chodí spát po deváté, pořád ještě s ním chodí spát (a to většinou doslova) Laku, od té doby, co jsme přijeli sem nechce být v pokoji sám, jsou tady závěsy a má tam tedy úplnou tmu. Ale poslední měsíc už se to občas, tak ob jednou, podaří jenom s lahví mlíka a dvěma třema básničkami. Naučil se vylézat z postýlky, takže po mlíku nám většinou přijde říct něco strašně důležitého, jako že venku jel bus. No, a to už potom sám neusne, to už musí nastoupit Laku. Pak pije ještě jedno mlíko tak ve dvě v noci a další v sedm ráno, zdá se mi to dost, ale nakonec, čemu to vadí. Ráno vstává před osmou, aby pozdravil děti, než odejdou do školy, a po obědě spí dvě hodiny tak od jedné. Jí hrozně moc ovoce, normální jídla pořád jen tak svačinkově 10 lžiček a dost, takže to potom dohání vínem, banány a jablky. Taky si říkám, proč ne.

Moc nám zatím nemluví, až posledních 14 dnů se snaží opakovat, třeba slyčí malinko, tak to nějak zkusí říct. Ale slov, která opravdu umí je pár (máma, táta, káča, tonda, bara, děnda je janek, éro, bus, bíbís to je televize, níno je víno, pití a pak už jsou to citoslovce eee, ššš, uuu, buu, mnau, bafbaf a tak dále). Děti ho naučili Hello a Bye, ostatně i v televizi to slyší pořád. Takže na ulici potkáváme cizí lidi a Dejvík jim mává a říká Bye a oni mu odpovídají, takže si myslí, že to tak má být, tak v tom vesele pokračuje. Na procházkách chce pořád dělat buňký (čili žbluňky), což znamená házet rackům chleba, házet kameny do rybníka nebo šlapat do louží, což mám obzvlášť ráda. A tam, co chodíme k mostu k řece krmit ptáky, jsou pěkně hluboké louže, které tam nechává příliv na chodníku a na silnici.

Jinak je to veselá kopa, skoro pořád je dobře naložený, mrzutý je jenom když má hlad, po tatínkovi. Chodíme cvičit, to jsem psala, trvalo mu to čtvrt roku než se (z povzdálí) naučil, jak to jde za sebou a co znamenají jednotlivé úvodní písničky, ale teď už je zná a hrozně rád a aktivně dělá všechno, co máme. Ale je takový neprůbojný, když mají děti třeba uklízet chrastítka, tak všechny dětí běží a hodí je do pytle a Dejvík stojí u pytle a kouká, jak ho ostatní odstrkují a hází mu to přes hlavu. Vůbec nemá zatím tendenci se strkat, tlačit nebo být bezohledný, což někteří ti chlapečkové tam už mají.

Stejně má člověk takhle s věkem už o dost jiný přístup, nejsem tak kategorická, leccos mu povolím a nenutím ho do věcí, které prostě nechce. Třeba to jídlo, dřív jsem děti asi nutila, aby snědly všechno, co jsem usoudila, že mají sníst, teď ho nechám, ať si to reguluje sám. Taky mě to jeho vztekání už vůbec nerozčiluje, trochu taky podezírám ty angličany, že mě nakazili svým klidem, prostě ho buď nechám nebo mu to vysvětlím. Dřív jsem byla mnohem zaťatější a myslela jsem si, že se jako autorita musím prosadit a dosáhnout původního záměru. Tak si tak říkám, jaký bude nakonec ten výsledek, no nejspíš jiný. Bohužel ono pak není vidět, co bylo zaviněné tím a co tamtím. A každé to dítě je stejně nakonec úplně jiné, že to ani nevypadá, že prošly stejnou výchovou. Prostě podle nejlepšího vědomí a svědomí a hlavně podle momentálních možností a zkušeností, pak už se s tím dál budou muset ti človíčci poprat sami. Ať vědí, zač je toho loket.

Jak už jsem psala, ráda od vás uslyším, jak vám to roste pod rukama, tady mám to srovnání takové kouskovaté, jen letmo s maminkami na cvičení. Nebo co vidím v autobuse, takže to není nic moc. Mějte se a ať se vám daří, Jitka

Anglie XII 1/3/2006

Ahoj do Prahy a okolí (a na Nový Zéland, do Seattlu a Washingtonu a tak vůbec).

Tak dneska to zkusím zase pro změnu česky s háčky a čárkami. A bude to převážně o dětech, ne o mých, ale o anglických a místním přístupu k nim.

Jak už jsem jednou psala, místní děti jsou zvyklé od malička jezdit na nákupy, v klidu sedět v golfáčích a pozorovat okolí a čekat na rodiče, než si vyberou. To je tak nějak taky odraz toho o čem chci psát, toho klidného a velmi rovnocenného přístupu k dětem tady. Když tak zalovím v paměti, nikdy jsem tu neviděla nikoho, že by na dítě netrpělivě či vztekle křičel nebo že by se dítě vztekalo jak tur a válelo se po zemi. Obrázky, které jsou občas k vidění u nás i na veřejnosti a všichni je známe ze své vlastní zkušenosti. Místní rodiče si zřejmě mnohem víc věří a věří víc i svým dětem, malé děti chodí samy po chodníku, po krámě, lezou na prolejzky a ony rodičům za odměnu nedělají naschvály, totiž nepadají z nich, neběhají pod auta, nervou se a nestrkají. Ne, že by se nekočkovaly, ale neviděla jsem žádné vyložené škodolibosti a zlomyslnosti, na čemž je u nás pomalu postavená vzájemná komunikace. Ona ta benevolentnost rodičů je patrná i na tom, že na cvičení chodí děti s vyloženě ošklivým kašlem a tečou jim všem nudle a nikdo nic neříká.

Co se pak ale školních dětí týče, tak šikanu a různé její formy probírají velmi často v novinách a vtelevizi. Nevím, jestli je to znak otevřenosti a zodpovědného přístupu ve společnosti anebo toho, že to tu kvete v hojné míře. Co děti referují, tak k nim se chovají všichni velmi mile, pomáhají jim a nikdo jim neubližuje, na druhé straně jsou ve škole občas bitky, kdy to končí pro někoho šitím hlavy, ucha nebo obočí. A říkám si, že právě tyhle děti, které neumí úplně dobře anglicky a jsou „jiné“ a „cizí“ by se mohly stát terčem nějakých útoků, ale zřejmě se oběti rekrutují z jiných důvodů. Takže naše zkušenost o tom zaplať pánbůh, zatím nic neříká.

Na druhou stranu, příští týden je ve škole party rodičů s dětmi z jinojazyčných rodin. Organizuje to škola, přišla nám pozvánka poštou a ještě volala paní učitelka Ruth, jestli bych mohla donést nějakou českou hudbu, no dobře, nějaké české jídlo, okey, a přijít v typicky českém oblečení, tak to tedy ne. To mě pobavilo, že bychom s dětmi vyrazili v krojích nebo snad teplákovém oblečení od vietnamců nebo nevím, co by to mělo být. Ale chápu, že v případě afrických či indických rodin, je takový požadavek legitimní.

Taky jsme měli minulý týden třídní schůzky u Káči v ročníku. Na třídní schůzky se chodí i s dětmi a většina rodin chodí celá, takže máma, táta a tři dcery (My se jdeme zeptat na Hojera...). Ve velké aule sedí u stolků s cedulkou se jménem všichni kantoři (chlapi, kterých je půlka, v oblecích s kravatou) a podle časového rozpisu, postupem času bez něj, přistupují ke stolku jednotlivé rodiny. Učitel vstane, podá vám ruku a je rád, že vás poznává. Ne fakt, on i tak vypadá. Pak začne stručně a jasně mluvit o pokrocích vašeho dítěte, před ním pochopitelně, zeptá se ho, čemu nerozuměl, že dostal špatné hodnocení z testu, rodič to okomentuje, dohodnou se na dalším postupu a pak se rozloučíte a jde se k dalšímu stolku. Na Káču pěli všichni samou chválu, až jsem nestačila věřit svým uším. Problém mohl být akorát s francouzštinářkou, protože ji Káča nemá ráda a na její hodině si psala na papírek, že ji nesnáší, česky pochopitelně. Učitelka si ji zavolala a ptala se, co si to tam píše, a Káča jí to hezky přeložila. Tak se pak bála, že si bude stěžovat, ale ani slůvkem se nezmínila. Tak jsem se na to zeptala a ona říkala, že jí to nevadí, není tam od toho, aby ji děti milovaly, a známky má prý Káča velmi dobré, takže je to v pořádku. Prostě jsem nestačila zírat. Když pomyslím na ty učitelky, které měla Káča na základce...

Jinak tady chodí o víkendech celé rodiny na procházky do parků, na nábřeží, jezdí na kolech, kopou fotbal a pak po procházce zajdou do resturace na oběd. Tady se tomu říká strávit s rodinou “quality time“ a hodně se na to dbá. Ne že by všichni byli nadšení a tak, ale jsou prostě v klidu a vyrovnaní. Samozřejmě ty, co se sedí doma s pivem u rugby, nevidím, ale jen tak srovnávám s tím, co bylo k vidění v Česku.

Nakonec jeden šok. Byla jsem se podívat ve školce. Školky jsou tady plně komerční záležitost, takže tu jezdí autobusy s reklamou na školku tam a tam, a taky stojí 50 liber na den! Považte, kolik musí ta matka vydělávat, aby si to mohla dovolit, doufám, že si teď budete víc vážit vaší místní školky za 1500 na měsíc. Do školky lze dát dítě od 6 měsíců do 5 let, každý den od 8 do 6. V té, co jsem byla, měli oddělení pro batolata (6-24měsíců) a pro ty větší děti. V tom batolecím oddělění bylo 8 dětí a tři sestry, které si s dětmi hrály, ale místnost byla 3x3metry, byla tam hrozná špína ma zemi, děti upatlané, někdo tam byl pokakaný, no totálně mně to odrovnalo. Hodně se tady o tom taky píše, o zaměstnaných matkách a vlivu náhradní péče na psychiku a motoriku dítěte a o vině, kterou ty rodiče, kteří musí do práce, pociťují. Kdybych Dejvíka odložila do podobné školky, tak bych se tedy z pocitu viny asi nevyhrabala. Ale pevně věřím, že to bylo nešťastným výběrem školky a že to jinde vypadá trochu jinak. Jinak si můžete nechat hlídat dítě au pairkou, s bydlením v domě za 80 liber za týden, můžete zaměstnat vlastní chůvu, normálně za ni platíte odvody státu, nemocenskou, prostě je to váš zaměstnanec, nebo si jednorázově objednáte na večer baby sittera za 10-12 liber za hodinu. Jak se tu říká: češky vám pohlídají děti, poláci postaví dům, číňani uvaří, indové vás budou léčit, pákistánci vás odvezou do práce, černoši zametou před domem a angličani to asi řídí, o těch se v lidové moudrosti nic nepraví.

Přeji příjemné předjaří, tady se to už dere ven, ahoj Jitka