Anglie XII 1/3/2006

Ahoj do Prahy a okolí (a na Nový Zéland, do Seattlu a Washingtonu a tak vůbec).

Tak dneska to zkusím zase pro změnu česky s háčky a čárkami. A bude to převážně o dětech, ne o mých, ale o anglických a místním přístupu k nim.

Jak už jsem jednou psala, místní děti jsou zvyklé od malička jezdit na nákupy, v klidu sedět v golfáčích a pozorovat okolí a čekat na rodiče, než si vyberou. To je tak nějak taky odraz toho o čem chci psát, toho klidného a velmi rovnocenného přístupu k dětem tady. Když tak zalovím v paměti, nikdy jsem tu neviděla nikoho, že by na dítě netrpělivě či vztekle křičel nebo že by se dítě vztekalo jak tur a válelo se po zemi. Obrázky, které jsou občas k vidění u nás i na veřejnosti a všichni je známe ze své vlastní zkušenosti. Místní rodiče si zřejmě mnohem víc věří a věří víc i svým dětem, malé děti chodí samy po chodníku, po krámě, lezou na prolejzky a ony rodičům za odměnu nedělají naschvály, totiž nepadají z nich, neběhají pod auta, nervou se a nestrkají. Ne, že by se nekočkovaly, ale neviděla jsem žádné vyložené škodolibosti a zlomyslnosti, na čemž je u nás pomalu postavená vzájemná komunikace. Ona ta benevolentnost rodičů je patrná i na tom, že na cvičení chodí děti s vyloženě ošklivým kašlem a tečou jim všem nudle a nikdo nic neříká.

Co se pak ale školních dětí týče, tak šikanu a různé její formy probírají velmi často v novinách a vtelevizi. Nevím, jestli je to znak otevřenosti a zodpovědného přístupu ve společnosti anebo toho, že to tu kvete v hojné míře. Co děti referují, tak k nim se chovají všichni velmi mile, pomáhají jim a nikdo jim neubližuje, na druhé straně jsou ve škole občas bitky, kdy to končí pro někoho šitím hlavy, ucha nebo obočí. A říkám si, že právě tyhle děti, které neumí úplně dobře anglicky a jsou „jiné“ a „cizí“ by se mohly stát terčem nějakých útoků, ale zřejmě se oběti rekrutují z jiných důvodů. Takže naše zkušenost o tom zaplať pánbůh, zatím nic neříká.

Na druhou stranu, příští týden je ve škole party rodičů s dětmi z jinojazyčných rodin. Organizuje to škola, přišla nám pozvánka poštou a ještě volala paní učitelka Ruth, jestli bych mohla donést nějakou českou hudbu, no dobře, nějaké české jídlo, okey, a přijít v typicky českém oblečení, tak to tedy ne. To mě pobavilo, že bychom s dětmi vyrazili v krojích nebo snad teplákovém oblečení od vietnamců nebo nevím, co by to mělo být. Ale chápu, že v případě afrických či indických rodin, je takový požadavek legitimní.

Taky jsme měli minulý týden třídní schůzky u Káči v ročníku. Na třídní schůzky se chodí i s dětmi a většina rodin chodí celá, takže máma, táta a tři dcery (My se jdeme zeptat na Hojera...). Ve velké aule sedí u stolků s cedulkou se jménem všichni kantoři (chlapi, kterých je půlka, v oblecích s kravatou) a podle časového rozpisu, postupem času bez něj, přistupují ke stolku jednotlivé rodiny. Učitel vstane, podá vám ruku a je rád, že vás poznává. Ne fakt, on i tak vypadá. Pak začne stručně a jasně mluvit o pokrocích vašeho dítěte, před ním pochopitelně, zeptá se ho, čemu nerozuměl, že dostal špatné hodnocení z testu, rodič to okomentuje, dohodnou se na dalším postupu a pak se rozloučíte a jde se k dalšímu stolku. Na Káču pěli všichni samou chválu, až jsem nestačila věřit svým uším. Problém mohl být akorát s francouzštinářkou, protože ji Káča nemá ráda a na její hodině si psala na papírek, že ji nesnáší, česky pochopitelně. Učitelka si ji zavolala a ptala se, co si to tam píše, a Káča jí to hezky přeložila. Tak se pak bála, že si bude stěžovat, ale ani slůvkem se nezmínila. Tak jsem se na to zeptala a ona říkala, že jí to nevadí, není tam od toho, aby ji děti milovaly, a známky má prý Káča velmi dobré, takže je to v pořádku. Prostě jsem nestačila zírat. Když pomyslím na ty učitelky, které měla Káča na základce...

Jinak tady chodí o víkendech celé rodiny na procházky do parků, na nábřeží, jezdí na kolech, kopou fotbal a pak po procházce zajdou do resturace na oběd. Tady se tomu říká strávit s rodinou “quality time“ a hodně se na to dbá. Ne že by všichni byli nadšení a tak, ale jsou prostě v klidu a vyrovnaní. Samozřejmě ty, co se sedí doma s pivem u rugby, nevidím, ale jen tak srovnávám s tím, co bylo k vidění v Česku.

Nakonec jeden šok. Byla jsem se podívat ve školce. Školky jsou tady plně komerční záležitost, takže tu jezdí autobusy s reklamou na školku tam a tam, a taky stojí 50 liber na den! Považte, kolik musí ta matka vydělávat, aby si to mohla dovolit, doufám, že si teď budete víc vážit vaší místní školky za 1500 na měsíc. Do školky lze dát dítě od 6 měsíců do 5 let, každý den od 8 do 6. V té, co jsem byla, měli oddělení pro batolata (6-24měsíců) a pro ty větší děti. V tom batolecím oddělění bylo 8 dětí a tři sestry, které si s dětmi hrály, ale místnost byla 3x3metry, byla tam hrozná špína ma zemi, děti upatlané, někdo tam byl pokakaný, no totálně mně to odrovnalo. Hodně se tady o tom taky píše, o zaměstnaných matkách a vlivu náhradní péče na psychiku a motoriku dítěte a o vině, kterou ty rodiče, kteří musí do práce, pociťují. Kdybych Dejvíka odložila do podobné školky, tak bych se tedy z pocitu viny asi nevyhrabala. Ale pevně věřím, že to bylo nešťastným výběrem školky a že to jinde vypadá trochu jinak. Jinak si můžete nechat hlídat dítě au pairkou, s bydlením v domě za 80 liber za týden, můžete zaměstnat vlastní chůvu, normálně za ni platíte odvody státu, nemocenskou, prostě je to váš zaměstnanec, nebo si jednorázově objednáte na večer baby sittera za 10-12 liber za hodinu. Jak se tu říká: češky vám pohlídají děti, poláci postaví dům, číňani uvaří, indové vás budou léčit, pákistánci vás odvezou do práce, černoši zametou před domem a angličani to asi řídí, o těch se v lidové moudrosti nic nepraví.

Přeji příjemné předjaří, tady se to už dere ven, ahoj Jitka