Anglie XIII 10/3/2006

Ahoj,

tohle pokračování je hlavně pro maminky a tatínky malých špuntů. Ráda bych slyšela, jak vám ty dětičky rostou a jak zlobí. Nám totiž Dejda, jak mu říkáme a jak si on následně říká taky, pěkně roste a taky občas pěkně zlobí.

Je na místní poměry poměrně velký, takže ho všichni hádají na tři, to si pak ale musí myslet, že je pěkně pitomoučký. Kupuji mu botičky a oblečení skoro výhradně na eBayi, tady to funguje jako taková burza nebo sekáč online, dostanou se tam věci opravdu za babku (1-2 libry + to samé za poštovné), a všechno musím kupovat na 2 1/2 – 3 roky, aby mu to bylo. Obzvláště nožičku má dlouhou, u jedněch bot v jeho velikosti měla maminka napsáno, že se dají nosit i do školy. Tedy tady chodí do školy už v pěti, ale i tak, má tady 9, což bohužel nevím, čemu odpovídá u nás.

Dejda byl pořád hrozně hodný a poslušný, když se mu něco nelíbilo a člověk mu řekl co a jak, tak to vzal a udělal to podle nás. Od roku a půl začal být hrozně pohybově aktivní, pořád tady běhá po dlouhé chodbě se slonem-chodítkem-jezdítkem a vráží do dveří a pořád volá Mámo, Dejda bác, nebo Dejda gól, to když na té samé chodbě hraje fotbal. Nebo se musím dívat, jak rychle běží a pak hrozně odvážně spadne (dělá to ale pěkně opatrně), taky skáče z postele dolů, což zatím úplně neumí, takže tak různě padá, ale většinou to nese statečně, trochu se zadýchá a zvedá se a už to zlehčuje, Mámo Dejda bum.

Ruku v ruce s jeho pohybovou aktivitou přišlo sebevědomí a tedy právo na vlastní názor, takže když něco nechce, umí se pěkně vzteknout, Mámo, nnnnnnnnnnnnE. Ale zase je velmi tvárný (zaplať pánbůh, vzteklounů už jsem si užila), takže po vysvětlení se většinou podvolí a nechá si obléct botičky, protože usoudil, že vyhlídka, že uvidí bagu (čili bagr) je dostatečně lákavá, hrozně rád chodí totiž ven. Jak už jsem psala je zatížený na busy a bagry, všechno od míchačky, přes jeřáb po tank jsou bagry, vsechno od pickupu po tirák přes všechny autobusy jsou bus nebo bas. Takže stavíme z dupla pořád nějaké mosty, pod kterými musí všechny jeho bagry, náklaďáky a doubledeckery projet. Spoustu času tráví ježděním s autíčky, u toho naštěstí nepotřebuje moji asistenci, staré angličáky po klucích přišly vhod. Naštěstí už přešlo nedávné období, kdy si hrál na stole s autíčky a pořád to bylo máámo, máámo, mámo...tak 100x za hodinu, jen tak konverzačně, nic ani nechtěl.

Chodí spát po deváté, pořád ještě s ním chodí spát (a to většinou doslova) Laku, od té doby, co jsme přijeli sem nechce být v pokoji sám, jsou tady závěsy a má tam tedy úplnou tmu. Ale poslední měsíc už se to občas, tak ob jednou, podaří jenom s lahví mlíka a dvěma třema básničkami. Naučil se vylézat z postýlky, takže po mlíku nám většinou přijde říct něco strašně důležitého, jako že venku jel bus. No, a to už potom sám neusne, to už musí nastoupit Laku. Pak pije ještě jedno mlíko tak ve dvě v noci a další v sedm ráno, zdá se mi to dost, ale nakonec, čemu to vadí. Ráno vstává před osmou, aby pozdravil děti, než odejdou do školy, a po obědě spí dvě hodiny tak od jedné. Jí hrozně moc ovoce, normální jídla pořád jen tak svačinkově 10 lžiček a dost, takže to potom dohání vínem, banány a jablky. Taky si říkám, proč ne.

Moc nám zatím nemluví, až posledních 14 dnů se snaží opakovat, třeba slyčí malinko, tak to nějak zkusí říct. Ale slov, která opravdu umí je pár (máma, táta, káča, tonda, bara, děnda je janek, éro, bus, bíbís to je televize, níno je víno, pití a pak už jsou to citoslovce eee, ššš, uuu, buu, mnau, bafbaf a tak dále). Děti ho naučili Hello a Bye, ostatně i v televizi to slyší pořád. Takže na ulici potkáváme cizí lidi a Dejvík jim mává a říká Bye a oni mu odpovídají, takže si myslí, že to tak má být, tak v tom vesele pokračuje. Na procházkách chce pořád dělat buňký (čili žbluňky), což znamená házet rackům chleba, házet kameny do rybníka nebo šlapat do louží, což mám obzvlášť ráda. A tam, co chodíme k mostu k řece krmit ptáky, jsou pěkně hluboké louže, které tam nechává příliv na chodníku a na silnici.

Jinak je to veselá kopa, skoro pořád je dobře naložený, mrzutý je jenom když má hlad, po tatínkovi. Chodíme cvičit, to jsem psala, trvalo mu to čtvrt roku než se (z povzdálí) naučil, jak to jde za sebou a co znamenají jednotlivé úvodní písničky, ale teď už je zná a hrozně rád a aktivně dělá všechno, co máme. Ale je takový neprůbojný, když mají děti třeba uklízet chrastítka, tak všechny dětí běží a hodí je do pytle a Dejvík stojí u pytle a kouká, jak ho ostatní odstrkují a hází mu to přes hlavu. Vůbec nemá zatím tendenci se strkat, tlačit nebo být bezohledný, což někteří ti chlapečkové tam už mají.

Stejně má člověk takhle s věkem už o dost jiný přístup, nejsem tak kategorická, leccos mu povolím a nenutím ho do věcí, které prostě nechce. Třeba to jídlo, dřív jsem děti asi nutila, aby snědly všechno, co jsem usoudila, že mají sníst, teď ho nechám, ať si to reguluje sám. Taky mě to jeho vztekání už vůbec nerozčiluje, trochu taky podezírám ty angličany, že mě nakazili svým klidem, prostě ho buď nechám nebo mu to vysvětlím. Dřív jsem byla mnohem zaťatější a myslela jsem si, že se jako autorita musím prosadit a dosáhnout původního záměru. Tak si tak říkám, jaký bude nakonec ten výsledek, no nejspíš jiný. Bohužel ono pak není vidět, co bylo zaviněné tím a co tamtím. A každé to dítě je stejně nakonec úplně jiné, že to ani nevypadá, že prošly stejnou výchovou. Prostě podle nejlepšího vědomí a svědomí a hlavně podle momentálních možností a zkušeností, pak už se s tím dál budou muset ti človíčci poprat sami. Ať vědí, zač je toho loket.

Jak už jsem psala, ráda od vás uslyším, jak vám to roste pod rukama, tady mám to srovnání takové kouskovaté, jen letmo s maminkami na cvičení. Nebo co vidím v autobuse, takže to není nic moc. Mějte se a ať se vám daří, Jitka