Anglie 2005/2006/2007: April 2006

Anglie XVI 28/4/2006

Ahoj,

Tak jsem slyšela, že už i u vás je jaro. Tady je v plné parádě už několik týdnů, dokvétají třešně a sakury a začínají kvést jabloně, vistárie a kosatce. Moc jsem se na jaro v Anglii těšila, byla jsem zvědavá, jaké to bude, a je to opravdu nádhera. Všechny zahrady rozkvetly, stromy, keře se olistily a vyniká ta letitá pečlivá údržba, vytvořené kompozice parků a zahrad a záliba v keřovitých porostech. Prostě pastva pro oči. Takže jistě pochopíte, že se mi nechce sedět doma u počítače a psát litanie, navíc když mi to tu připadá všechno skoro normální, skoro :)

Minule (tedy před fotkami) jsem končila tím, že půjdeme na party mezinárodních rodin ve škole, kam chodí děti. Bylo to celkem normální, ve velké aule se potulovali lidé z různých koutů světa s nálepkou se svým původem na prsou, albánci, kurdové, sikhové, poláci, srbové, španělé, jihoafričani, kongani, indonézani, filipínci, nigerijci, brazilci, chilani, australani a jenom my tři češi, 43 národností se tam sešlo. Každý přinesl nějaké to národní jídlo, takže jsme ochutnávali a bylo to zajímavé, musím říct, že moje české buchty nešly moc na odbyt. Taky jsme měli přinést nějakou naši hudbu, popadla jsem tu v rychlosti Načevu. Když jsme přišli, tak ještě nic nehrálo, takže jsem odevzdala cédéčko a po chvíli se do éteru linula Načeva „Každý si hledá svý, kam sebe vrazit, každý si hledá svý...“ a musím říct, že ve spojení s tím mišmašem kolem mě to velmi dojalo a poplakala jsem si. Normálně je ta hudba velmi působivá, ale slyšet tu češtinu takhle naplno v cizím prostředí, no, síla...

Spoustu mých zážitků v bledě modrém se vyskytuje na stránce Jak přežít Londýn (http://www.londyn-anglie.cz/), ale lze se tam dočíst i jiné a někdy velmi úsměvné komentáře. Jako například stížnosti hlavně Slováků, že v tomhle státě (UK) nic nefunguje. Okamžitě se na dotyčného sesypalo sto dotazů, proč tu tedy je, a on odpověděl, že jsou tu prachy, ale jinak tu nic nefunguje. Nebo jsem se dočetla, že se místní (podle mě velmi chutné mléko) nedá vůbec pít, kdeže jsou ty časy, kdy mohl dotyčný denně pít krabicové trvanlivé mléko z Krtíšskej mliekarne. Proti gustu žádný dyšputát, že, ale je vidět, že zvyk dělá hrozně moc a zcela otupuje objektivní přístup. Budete-li mít tedy chuť, zabrouzdejte tam, stránka je sice na můj vkus dost nepřehledná, ale když se dopracujete do diskusních skupin, tak je to sranda. Třeba, proč tu mají dva oddělené kohoutky na horkou a studenou vodu, takové důvody byste střízliví fakt nevymysleli. Ale lze tam taky zjistit dost užitečných věcí před odjezdem, chystáte-li se.

Zajímavá je tady instituce pošty. Post office sice najdete na každém druhém rohu, ale nečekejte nic podobného české poště. Tedy dopisy doručují obě. Tady však je „pošta“ jedna přepážka většinou na konci obchodu s novinami nebo v papírnictví. Prodají vám známky, ale dopisy si musíte ofrankovat sami a vhodit buď do schránky zvenku nebo do přistavených otevřených poštovních pytlů vedle přepážky. Jinak se tam kupují známky na parkování, dálniční známky a vstupné pro auto do centra, můžete si tu podat žádost o řidičský průkaz nebo zaplatit daň za auto. Takže takové lokální mini byro, abyste nemuseli tyhle věci jezdit vyřizovat daleko.

Na doručování pošty do druhého dne jsou tu velmi pyšní, to už jsem myslím psala. Co je ale s podivem, že se jim skoro vůbec nic neztrácí a poštou se tu posílá úplně všechno, šeky, údaje o kreditní kartě pro zaplacení, rodné listy a dokonce i pasy. S rodnými listy jsem chvíli váhala, ale přišly po pár dnech zpátky. Jeden Ital od Laku z práce si musel požádat o prodloužení pracovního povolení (má ženu z Austrálie) a ten se tedy velmi zdráhal, až blížící se nejzazší termín ho donutil uvěřit, že to je běžné a dobře to dopadne. Jeho zkušenost z Itálie je asi dost jiná, ale naštěstí se potvrdila ujišťování jeho britských kolegů.

Jak říkám, už si tu připadám skoro jako doma. Už jsme si myslím všichni velmi pěkně zvykli a zorientovali se, půl rok stačí, po roce bude člověk už jako ryba ve vodě. Co mě pořád ještě mile překvapuje, je vzájemný přístup lidí. Třeba dneska jsem si to zase uvědomila v Tescu. S kočárkem tam manévruji mezi regály a hledám, každý kdo se musí protáhnout kolem nás, tak se usměje, mnohdy i omluví, přestože jsem to evidentně já, kdo je moc široký. Ve frontě na kasy všichni v klidu stojí a čekají, až si pověsím tašky na kočár, usadím dítě a dám mu housku do ruky, žádná nervozita nebo nevraživost, ještě se usmějí, když jsme to v klidu dodělali. Tahle pohoda mi fakt vyhovuje a ta jejich tolerance a pozitivní presumpce jsou záviděníhodné a přinejmenším velmi příjemné na žití.

Užívejte si jara plnými doušky, s mnohými z vás se doufám uvidím na konci května a všem přeju hodně anglického klidu a pohody. Za všechny od nás, Jitka